Moderní polská kinematografie zdárně pokračuje v úspěšném dědictví. Noví filmaři totiž přinášejí do tohoto průmyslu svěží vítr.
Polská filmová kultura je narozdíl od té české na vzestupu. V současné době prožívá velice plodné období, kterému napomáhá i nová krev. Mladí filmaři se nebojí přinášet nová, neotřelá témata. I díky tomu polská filmová škola boduje na festivalech. Jen v posledních letech o sobě dala vědět například Studená válka, která získala cenu v Cannes, nebo Tvář.
V nedávné době rozvířil vody snímek Klérus. Ten doslova pozvedl na nohy celou polskou veřejnost. Jeho hlavním tématem se totiž stal světský život některých kněží, který se nebál poukázat ani na pedofilii, alkoholismus, ziskuchtivost a korupci. V zemi, kde se ke katolické církvi hlásí 92 procent obyvatelstva, tak tento film zaznamenal rozporuplné reakce.
A právě tento snímek nastavil zrcadlo polské kinematografii. Je na ní jasně vidět, že polští tvůrci se nebojí experimentovat. Boří zajeté trendy a sahají i po kontroverzních tématech. Nám, Čechům, Klérus tak kontroverzní připadat nemusí (přece jen jsme země s nejvyšším počtem ateistů), ale do polských vod přinesl opět něco nového. Dal zdejším filmařům zelenou v tvorbě podobných projektů.
Polská kinematografie přitom vyčnívá už dlouhou dobu. Už v minulosti se blýskla například velkofilmem Faraon (1966), který byl dokonce nominován na Oskara. Opomenout nemůžeme ani Čas pro čarodějnice (1993), Katyň (2007) či Pianistu (2002). Všechny zmíněné filmy získaly na ČSFD více než 75 procent, což jsou úctyhodná čísla.
K čistě polským filmům si ještě musíme přičíst i koprodukční trháky. K nim se nedávno přidala seriálová adaptace populární fantasy série Zaklínač, na níž se výraznou měrou podíleli i polští filmaři a herci. Tato velká země má zkrátka na filmy talent a jejich studnice nápadů jen tak nevyschne.